Zpráva starosty Richarda Druryho, říjen 2023
Vážení hosté, milí přátelé,
je mi velkou ctí a radostí, že si s Vámi dnes mohu slavnostně připomenout 160. výročí založení Umělecké besedy, spolku natolik spojeného s utvářením novodobé české kultury a s ní i české identity samotné. Navzdory opakovaným a mnohdy násilným diskontinuitám, které během oněch dlouhých sto šedesáti let postihovaly český národ, poskytovalo polymúzické prostředí Umělecké besedy se svými třemi odbory, tedy s odborem Hudebním, Výtvarným a Literárně-dramatickým, živnou půdu pro tvůrčí projevy hlásící se k zakladatelskému heslu našeho spolku „V umění volnost“.
Jestliže dnes připomeneme hodnoty, které Umělecká beseda ztělesňuje, a zmíníme se o velkých osobnostech, které Besedu zakládaly a v průběhu mnoha dalších let obětavě rozvíjely, budeme zároveň, ať přímo či nepřímo, oslavovat nejlepší kvality české kultury. A v této souvislosti se může na první pohled zdát poněkud paradoxní, že tuto významnou oslavu uvádí člověk, který se narodil daleko od českých luhů a hájů. Pohled zpět do minulosti Umělecké besedy však ukazuje, že od samého začátku Beseda prosazovala originalitu a autenticitu české kultury v bytostném (a nutno dodat velkorysém) dialogu s ostatními evropskými národy. Za mnoho dalších příkladů si zde dovolím uvést historicky nejslavnější besední počin spojený s mou vlastní národností.
25. dubna 1864, teprve rok po založení Umělecké besedy, tedy během klíčového období jejího spolkového růstu, proběhla v pražském Novoměstském divadle velkolepá shakespearovská slavnost ke třístému výročí narození proslulého anglického barda. Účast byla hojná, jak ze strany návštěvníků, jichž bylo na tři tisíce, tak ze strany účinkujících – na pozvánce čteme, že vedle několika formálních těles vystupovalo „80 umění milovných dám a 150 pánů umělců a přátel umění“.
Pestrý, srdečně laděný a především náročně pojatý program uzavřel verš Emanuela Züngela, jehož slova nepředstavují vrcholný literární výkon, zato dobře vystihují úmysl tehdy nového ohniska českého sebeurčování. Úvod zněl takto:
Národ, jenž cizí velikány ctí,
hoden by u cizích i v úctě byl.
Kdo za svobody spěje praporem,
jiného dohoniv, neptá se jej,
zda Čech, zda Vlach, zda Frank neb Angličan,
bratrsky ruku v ruce půjde s ním dál.
Dobový patos těchto slov je zcela přirozený, můžeme z nich přitom vycítit přesvědčení, že kulturní sebedefinici nelze stanovit v rovině národnostní uzavřenosti, ale že cesta k ní vede naopak skrze smělý a otevřený dialog přesahující národní hranice, ať geografické či duševní. A musím ovšem připodotknout, že jde o dávné poselství, které v dnešních souvislostech nabývá na významu.
Když se na zmíněnou shakespearovskou událost díváme z dalšího úhlu, je z ní více než patrná skutečnost, že vedle velkých tvůrčích osobností šlo také, a dokonce možná především, o dobrovolné, pozitivně motivované sdružování obyčejných a již dávno bezejmenných lidí, které spojovaly vzácné hodnoty, jež v Umělecké besedě takříkajíc „žijí a dýchají“ dodnes. Mám na mysli komunitu, důvěru, vstřícnost, nezištnost, pravdivost, přátelství, pluralitu a vzájemnou toleranci. Je správné, když se o Umělecké besedě mluví ve smyslu uměleckých kvalit. Je podle mě však také velmi důležité mluvit o Umělecké besedě ve smyslu kvalit ryze lidských, protože právě tyto kvality spočívají u zdroje našeho spolkového étosu.
V roce 1933 v textu katalogu k jubilejní výstavě Umělecké besedy napsal malíř a ryzí Besedník Vlastimil Rada slova, se kterými můžeme dnes, o devadesát let později, vřele souznít:
„Poslání a dílo Umělecké besedy zůstalo nezměněno. Je stejně aktuelní a má stejný úkol, jako kdysi. A výhled do budoucna? Ačkoliv jsme poznali a poznáváme na každém kroku, jak je to těžké, pokusíme se vytrvat: půjdeme dále svou cestou.“
Richard Drury
4. října 2023
