Uměleckou tvorbu i široký okruhu přátel, včetně členů Umělecké besedy opustila 10.srpna 2010 sochařka Věra Janoušková. V milostivém spánku se její duše odebrala do nebeského klidu za blízkými druhy, kteří ji předešli. Spolu s nimi se podstatnou mírou podílela na obrodě nejen českého umění druhé poloviny 20.století. Její tvůrčí cesta vedla přes hořickou školu a Wagnerův ateliér na pražské Vysoké uměleckoprůmyslové škole k samostatnosti, požehnané darem obraznosti a představivosti. Přinesla si jej z vjemů podkrkonošské krajiny a výchovy v kantorské rodině. Šťastně spojila svůj osud se sochařem Vladimírem Janouškem, aniž by opustila svou uměleckou nezávislost. Nalezla inspiraci v příběhu obyčejných a ledabyle odložených věcí, které charakterizovaly zrychlený rytmus doby. Z útržků textilií sešívala vyprávění tapisérií, aby později obdobou metodou využívala papírovou makulaturu k vytváření jedinečných koláží. Modelovala figury z úlomků vyhořelé strusky než k obdobnému záměru využila zbytků smaltovaného nádobí, z něhož svařovala sochy neobyčejné působnosti tvaru i barvy. Ze smetiště civilizace vyzdvihla nečekanou poesii, dotýkající se lidského osudu. 

    Ve jménu svobody výrazových prostředků nastavila zrcadlo protikladné době. Lidský cit se jí stal štítem proti bezohlednosti, s níž společnost zachází se svým prostředím. Zanechala dílo, které ji přežije. (Naštěstí o ně převzala péči Nadace, jež se o její dědictví stará.) Bude ovšem chybět její fysická přítomnost, její okouzlující smích, její slova s trvalým smyslem pro humor. Odkázala je do oblasti vzpomínek na všechna milá setkání s ní, na její přátelská obětí, na radost, kterou kolem sebe šířila. Zbývá útěcha, že jejich stopy zůstávají natrvalo přítomné v tvorbě Věry Janouškové, s níž se s lítostí loučíme. 

Jiří Šetlík